Rubrika: Komentáře

k výročí nedožitých 80 let 4.10. 2016

 Chceme vzpomenout  nedožitých 80 let našeho bývalého prezidenta Václava Havla. Nepíšeme to  proto, abychom z něj dělali ikonu (podle jeho nejbližších přátel on sám by si to jistě  nepřál).  To nám však nebrání, abychom  si uvědomili, že nám tu chybí a především – v čem.

 Na počátku bylo Slovo – na tuto první větu bible napsal Havel esej o tvořivém významu Slova. A mně se asi vždy vybaví jeho pozorně naslouchající tvář. Až se mi chce parafrázovat: na počátku bylo – je – naslouchání. – To Havel uměl, naslouchat druhým lidem. Naslouchat tomu, co se děje ve společnosti, naslouchat tomu, co se děje třeba nenápadně mezi řádky. Rád poslouchal hudbu  (přátelil se s Joan Baezovou, se Suzan Vegou, s kapelou Rolling Stones a s dalšími,  kteří díky němu jezdili rádi do naší země). – Dříve, než člověk promluví, musí umět  naslouchat. Má-li porozumět. Má-li mít potom vůbec co říci. A to je něco, co nám dnes  schází. Naslouchání se nenosí. Nosí se druhého dostat tam, kam chci já,  překřičet, zválcovat, silou zahnat do kouta. Se ztrátou naslouchání se vytrácí jemnost, roste hrubost a agresivita.  Narůstá napětí a strach ze všeho jiného a cizího. Žijeme v propojeném, globalizovaném světě, ať chceme nebo ne a není jednoduché se v tom orientovat a v tom žít.  Naslouchání  a snaha porozumět však brání černobílému, třídnímu  vidění světa, brání před  ideologizací, učí přemáhat předsudky, naslouchání  komplikuje jednoduchá a silová řešení.  Je známo, že Václav Havel měl velkou potřebu radit se s druhými, mnozí mu to  vytýkají.   Já za tím naopak vidím vnitřní poctivost a výraz  odpovědnosti.

Nasloucháním vnášel Havel do našeho porevolučního prostředí důležitý rozměr, který on sám cudně nazýval výrazem „to, co nás přesahuje“. Tedy duchovní rozměr života. Upozorňoval tak, že život je bohatší a pestřejší, než konzumování zboží a že smyslem života není, jak se hlásalo, uspokojování životních potřeb. A také připomínal, že jako lidé jsme odpovědní.  Ivan  Klíma v Lidových novinách  ještě v době euforie sametové revoluce varoval před přílišným optimismem: lidé u nás žili dlouho  v materialistické společnosti, masírováni ideologií materialismu. A Klíma pokračuje: V době po obratu  bude mít člověk daleko větší možnosti uspokojovat nikdy nekončící materiální touhy. – Ukázalo se to jako jasnozřivé: hlavním tématem politiky se staly peníze, přichází podnikání bez morálky a skrupulí,  bezohlednost, dravost, konzumentský způsob života se úspěšně rozvíjí, takže vedeme v množství supermarketů a heren…  Havel si toto nebezpečí od počátku velmi dobře uvědomoval, proto připomínal význam kultury, duchovních věcí. Ve svém projevu k oběma komorám Parlamentu v Rudolfinu v r. 1997 říká: „Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. …Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě,  kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. ….Není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“

O dva roky dřív, v r. 1995 říká v Parlamentu: „Všichni, kteří jsme se tak náhle ocitli v politice, si asi pořád ještě málo uvědomujeme, jak velký vliv má naše chování na celkovou atmosféru života u nás. Budeme-li pořád mluvit jen o penězích, nebudou se lidé starat o nic jiného než o peníze. Budeme-li předvádět apatický vztah k zákonu, bude k němu lhostejná i společnost. Nebude-li nám vadit, že porušujeme své sliby, budeme přispívat k tomu, že je budou porušovat i ostatní. Nebude-li nám vadit, že nejrůznější aféry či aférky nejsou nikdy pořádně objasněny, ukončeny, a nejsou z nich vyvozeny důsledky, pak se zasloužíme o obecné šíření apatie. Nebudeme-li k sobě laskaví a ohleduplní a nebudeme-li si navzájem nepředpojatě naslouchat, pak stěží něco takového můžeme očekávat ve veřejném životě jako celku.“

Slovo.  Když  jsem si nedávno pročítal Havlovy politické projevy, došlo mi, jak vysokou úroveň měly.  Neslyší člověk takové projevy. Jistě, Havel byl literát, uměl pracovat s jazykem. Ale   navíc je z textů cítit úsilí o vyváženost, o co nejvýstižnější reflexi, o co nejplastičtější analýzu skutečnosti, aby se nakonec dobral k jasnému  slovu.  Nezjednodušoval. Nastavoval pravdivé zrcadlo.  To lidé nemají rádi.  Jeho promluvy byly vlastně dost složité. Nepodceňoval své posluchače, nutil přemýšlet (otázkou je, kolik politiků na to mělo jeho texty chápat).  Další důvod, proč  některé politiky Havlovy projevy rozčilovaly byl myslím morální nárok, který na posluchače  vznášel.   Havel jako přítel Patočkův patří do linie českých osobností, jako Emanuel Rádl, Božena Komárková, kteří věděli, že slovo má zjevovat pravdu. Slovo  je moc bezmocných, nedá se umlčet.  Proto se za minulého režimu vládci takových slov, jako např. Charta 77, báli.  Václav Havel trpěl, když se slova záměrně používala ke lhaní. Zápasil s antijazykem, s frázemi. „Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.“

         Ten, kdo něco říká, má   za svým slovem také stát.  A o to se Václav Havel  velmi snažil a k tomu  neustále vyzýval. Nebál se např.v  Rudolfinu parlamentu říci, že naším hlavním problémem je pýcha. Opět sklízel kritiku, že je moralista, ale když on si dobře uvědomoval, že politika a ekonomika se nesmí oddělovat od morálky.

         Slovo má moc, vytváří realitu.  Dobré , pravdivé slovo je životodárné,  má konstruktivní, stvořitelskou sílu (a lež rozkládá).   Se Slovem, s jazykem souvisí národní identita. Dnes myšlenka národa opět ožívá, ale nešťastným způsobem.  Vyvolává ji strach z cizího. Mnozí národovci chtějí národní identitu budovat na ozbrojování se, uzavření hranic, opuštění EU.   Havel ukazuje na jinou možnost:  budovat národní identitu,  svébytnost češství na jazyku (péče o jazyk a rozvíjení vlastní kultury). Ne na pistolkách. Ne na isolaci a provinčnosti, ale na tom, že se budeme ptát, co sami můžeme nabídnout (že můžeme sami něco nabídnout, to on sám dokázal, když jeho myšlenkám se zájmem naslouchali po celém světě). Jako národ máme  odpovědnost spolu s ostatními, nemůžeme si jenom vychytrale brát výhody a před spoluodpovědností infantilně a sobecky uhýbat, nebo dokonce na širším celku EU vychytrale parazitovat a zároveň ji rozkládat zevnitř.  Havel proslavil naši zemi po světě (podobně jako Masaryk) svou tvorbou a svými myšlenkami (jazykem).  Starosta New Yorku nedávno prohlásil 28.9. za den Václava Havla za celosvětový přínos v zápase  o lidská práva a svobodu…..

         A napadly by vás další důvody, proč Havel chybí.  Jenže, jak říkají jeho přátelé, to je přesně to, co by on nechtěl. Jednak měl svoje stíny, jako každý jiný. Sám  dobře věděl, že každý v člověk má v sobě  dobro i zlo. Proto mohl zůstat pokorným a nikdy by nedělal to, co je dnes běžná metoda politiků, kteří chtějí být za každou cenu zvoleni: svoje problémy, svoje stíny, vlastní strachy externalizovat, promítat tu jednou do sluníčkářů, tu do imigrantů, tu do Merkelové.   Havel nikdy neoslovoval to nízké v lidech,  nebrnkal na nízké pudy,  šlo mu o to naopak člověka  povznést.

         Václav Havel by tedy  nebyl rád za tu otázku, proč a v čem nám chybí. On by byl nejraději, kdyby nám nechyběl a my se uměli postavit na vlastní nohy Poradit si v době, kdy je mnoho otázek a neklidu a nešilhat po někom, kdo to za nás vyřeší.  A tady bych chtěl zmínit  poslední věc,  za kterou byl Havel rovněž kritizován. Totiž téma občanské společnosti. Havlovi se vytýká, že vlastně nerozuměl klasické politice s politickými stranami a že to snad ani nechtěl. Že měl jen slabost pro nějaká hnutí. Domnívám se, že je to nepochopení. Havel pouze akcentoval to, co je důležité a co je opravdu základním kamenem každé zdravé společnosti (a co se komunistický režim snažil dlouhá léta vymýtit).  Tím jsou stateční lidé, angažovaný občan, který je aktivní a odpovědný. Zajímá se, není lhostejný, jeho svět nekončí za dveřmi vlastního bytu. Nebojí se, nechce být pouze jako ovce, která vyhlíží, kdo jí co naslibuje a za ni údajně vyřeší. Demokracie je náročná. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni. U jednotlivců to začíná (není pravda, co se říká, že pád komunismu způsobila lhostejná, mlčící většina v normalizaci).  Kdo se zlu nepostaví, ve skutečnosti s ním spolupracuje. A dnes, v době, která také v něčem připomíná normalizaci, to platí stejně.  A je dobré,  když  jednotlivci zjišťují, že nejsou sami, že se můžou sdružovat, naslouchat, dělat dobré věci, hledat naději a především nezahořknout a nerezignovat. A tak bych chtěl zakončit citátem V. Havla. Je to citát, který mám snad nejraději:„ Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Jestli si dnes připomínáme, že jsou věci, které mají smysl (připomněli jsme si naslouchání, přesah, slovo a občanskou společnost),  pak  zde  snad  nejsme   zbytečně.

Napsal nám – bratr Jan

admin: Ahoj Petře. Je tu nové volební období a Ty už rezignuješ dříve, než se začalo? Není to trochu divné? Víš, že opakovaný vtip už není potom vtipem!?

PJ: Ke své rezignaci jsem došel po zralé úvaze. A věř mi, že se mi moc vtipkovat nechce, protože se mé rozhodnutí povrchním pohledem může zdát divné. Vedl mě k němu především těsný volební výsledek v našem sdružení nezávislých kandidátů NC. Svým rozhodnutím chci upřednostnit Martina Málka, který se v letošních komunálních volbách umístil těsně za mnou. Před čtyřmi roky byl právě on iniciátorem vytvoření sdružení. Celou tu dobu plnil funkci důležitého článku našeho řetězu. Jednoduše řečeno, bez něho by toto sdružení nikdy nevzniklo a nebylo by životaschopné. Proto jsem se rozhodl podat rezignaci na mandát zastupitele v naší obci. Svojí rezignací chci umožnit Martinu Málkovi postoupení na místo zastupitele. Jsem si jist, že bude platným členem zastupitelstva. Určitě však chci i nadále s ostatními spolupracovat a diskutovat o problémech, úkolech a možnostech jejich řešení.

admin: Co se týká nového zastupitelstva, máš nějaké přání?

PJ: Ano, mám. Přál bych všem zastupitelům, aby jejich rozhodování i hlasování byla smysluplná ve prospěch obce. Aby dokázali odhlédnout od svých osobních zájmů, nevraživosti a ambicí. Aby se vítězné sdružení nebálo dát kontrolu opozici. Protože jedině takovou kontrolou může získat potvrzení své pravdivosti. Pokud se takové kontrole budou bránit, pak sami nad sebou vysloví otazník vědomi si své slabosti. Ale já doufám, že zvítězí zdravý rozum a ne ješitnost. Svoji jistotu a sílu mohou dát najevo právě tím, že se nebudou bát takové kontroly, protože je vše tak, jak má být. Nebo ne?

admin: Děkuji Ti za odpovědi

„Zapomenuté“. Tak by se mohla jmenovat naše malá vesnička vysoko v horách. Pár kamenných domků, ke každému malé pole, dokola pastviny, na nich bílé ovečky, a jinak už jen hluboké lesy.

Ještě hospoda. Malý kostelík, do kterého v neděli přijíždí farář z údolí jedinou úzkou cestou, která k nám vede.

To je naše vesnička. Dlouho se tu nic zvláštního nestalo.

Ale – před pár dny… zmizel kronikář.

Náš kronikář… Nikdo neví, kolik mu bylo let, byl nejstarší ve vsi. A co kdo pamatuje, vždycky psal kroniku. Pečlivě do ní zapisoval všechno, co se ve vesnici stalo. Narození, svatby, křty, pohřby, výsledky voleb, kdo byl starostou… A spoustu dalšího. Byl se svou kronikou trochu i „advokátní kanceláří“. Zapisoval do ní dluhy, které jedni u druhých udělali a jestli je už splatili.

Do předvčerejška jsme ho vídali denně, sedával v hospodě u kamen, mlčel, poslouchal, co se říká, a psal si a psal. Kdo ví, co všechno do kroniky napsal!

Náš kronikář… A teď už ho dva dny nikdo neviděl. Prostě zmizel. Nestalo se mu něco?

Jestli neměl nepřátele? To mohl mít!

Třeba přímo našeho starostu. Říká se, že ten za fašistů udal několik partyzánů, za komunistů vystěhovával oba větší rolníky. To všechno v kronice určitě bylo. Teď se o starostovi říká, že zpronevěřil vesnické peníze. To v kronice bylo asi taky. Starosta, ten měl důvod kronikáře nenávidět. Však několikrát po kronikáři kroniku chtěl, že ji uschová na radnici, ale ten mu ji nevydal. Kdosi v hospodě řekl, že včera ve vesnici potkal muže s modrýma chladnýma očima, že si starosta možná najal nájemného vraha.

Ale kronikář mohl mít nepřátel víc. Jak řekl hospodský: popřít se dá všechno, problém je, když je to zaznamenané.

Však kronikář také sedával za kamny víc a víc sám a lidé před ním víc a víc mlčeli. Už s ním mluvil jen vesnický blázen Josef. Ten neměl žádné dluhy. A nikdo nemohl vzít vážně, co říká.

Kdosi včera v hospodě řekl, že si kronikář možná něco udělal, že mu připadal už měsíce nějaký divný.

Dnes někteří chtěli jít kroniku hledat, že by se měla spálit.

Všiml jsem si, že Josef se významně šklebí. Přisedl jsem k němu: „Ty víš o kronikářovi víc, viď?“ „Jo. Vím teda“. A když jsem s napětím čekal, co řekne dál, dodal: „Pojď za mnou“.

Vyšli jsme do noci. (Pamatuji si, s jakým chladem se po nás všichni ohlédli, obešla mě hrůza).

Josef mě vedl ke kostelíku. Otevřel dveře (léta se nezamykaly, ztratil se klíč), ty zaskřípěly (neotvíraly se často, jenom v neděli). „Chodím sem někdy v noci hrát na harmonium, už umím jednu písničku!“ řekl pyšně.

Na stole vepředu hořela svíčka, pod jednoduchým obrazem beránka u velké knihy seděl kronikář. Ta kniha – to nebyla jeho kronika.

Všiml jsem si – usmívá se! Všechen strach ze mě spadl a přisedl jsem si.

Nadšeně mi ukazoval: „Našel jsem to!“ A četl:

„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,3nn)

Po chvíli ticha začal mluvit, rychle, jako když se protrhne hráz přehrady: „Víš, psát kroniku, to bylo pro mě čím dál těžší břemeno. Ale já si nemohl pomoci, nemohl jsem přestat. Měl jsem pocit, že to musím dělat, pro vesnici. Měl jsem strach, že když přestanu psát, že kdokoli bude moci kdykoli komukoli cokoli popřít, že bude možné na všechno klidně zapomenout. Že nikdo nebude s nikým už nic mít, protože všichni všechno zapomenou.“

Chvíli mlčel. „Nejtěžší bylo, že mi už roky připadaly jako nejdůležitější dluhy. Dluhy jsou hrozné, to jo, ale zdálo se mi, že nakonec jen kvůli dluhům budeme muset jeden na druhého myslet. Tenhle mi dluží… tomuhle já dlužím. Tenhle mi ublížil… tenhle mě zradil, zranil… ať to vrátí, to si zaplatí. Měl jsem naději, že aspoň kvůli dluhům na sebe nebudeme moci zapomenout.

Já vím, hněv, výčitky nebo strach… to není nic moc, ale připadalo mi to lepší než nic – lepší než nemít spolu nic. Připadlo mi, že je lepší na sebe navzájem myslet ve zlém, než na sebe nemyslet vůbec“.

Pak ukázal na knihu: „Byly to však naše nemoci, jež nesl… Nerozumím tomu, ale připadá mi, že kvůli Němu na Boha i na sebe navzájem musíme myslet – se stejnou neodbytnou nutností – jako když máme hrozný dluh. Ale přitom ne s tou tíží, ale s takovou lehkostí – jako když proti sobě nic nemáme“.

Na závěr loňského roku 2013 se schvalovaly příspěvky na činnost pro rok 2013. Naši žádost projednávalo zastupitelstvo 19.12.2013. Oproti předchozím letům došlo k posunu pohledu většiny zastupitelů na aktivity našeho občanského sdružení. Jejich usnesením, kdy většina přítomných zastupitelů hlasovala pro poskytnutí příspěvku, jsme obdrželi 3000Kč na činnost pro rok 2013.
Užití této částky muselo být dokladováno do konce roku a zbývalo nám tedy pouhých 12 dní. Byli bychom rádi, kdyby byly příspěvky z rozpočtu poskytovány už v průběhu prvního čtvrtletí příslušného roku, aby mohly být vždy a každým užity pro činnost v roce do kterého přísluší.
Považujeme za nesprávné dokladování užití příspěvku doklady staršího data než je termín jeho poskytnutí. Takové dokladování ztrácí smysl, protože tato činnost už proběhla a uskutečnila by se i bez této podpory. Proto jsme prezentovali užití této částky úřadu městyse dodavatelskou fakturou za komponenty na uspořádání silvestrovského ohňostroje v Libické Lhotce. Po jeho zapálení bylo vystřeleno 722 ran a celková cena ohňostroje byla 6994,-. Věříme, že se návštěvníkům líbil a děkujeme za poskytnuté dobrovolné příspěvky na místě.
Děkujeme také těm zastupitelům, kteří hlasovali pro finanční podporu našeho sdružení. Věříme, že naši činnost podpoří i v roce 2014.

Havlíčkobrodský deník otiskl 12.4.2013 článek „Konečné rozhodnutí: Libice si kulturní dům kupovat nebude“, ve kterém sděloval čtenářům mimo jiné i postoje našeho sdružení, ovšem bez konzultace s námi. Nová cesta Libice žádné takovéto informace Deníku neposkytla. O tom, odkud k takovýmto zprávám autor článku přišel, jsme nepátrali, ale ihned po jeho zveřejnění jsme začali komunikovat s Deníkem o uvedení na pravou míru. Na závěr jsme se dohodli na omluvě našemu sdružení, která vyšla 7.6.2013. Doufáme že nyní si redaktoři budou své příspěvky lépe ověřovat.

Zdroj: Havlickobrodsky.denik.cz

Ad: Konečné rozhodnutí: Libice si kulturní dům kupovat nebude (Deník, 12. 4. 2013)

OMLUVA – 7.6.2013

Chtěli bychom reagovat na článek s názvem „Konečné rozhodnutí: Libice si kulturní dům kupovat nebude“, který byl uveřejněn v pátek 12.4. 2013 v Havlíčkobrodském deníku. Ve svém článku uvádíte nepravdivé informace, a tím poškozujete dobré jméno našeho občanského sdružení Nová cesta Libice. Nevíme, z jakých zdrojů vycházíte při psaní svých článků, ale tvrzení, kdy uvádíte, že naše Sdružení je od samého začátku proti koupi kulturního domu je naprosto lživé. Takovýto náš postoj jsme nikomu nesdělovali a ani ho neuvádíme v žádném z komentářů na našich webových stránkách. Možná vám chyběla informace, že jediný zastupitel, který je zároveň členem našeho sdružení hlasoval spolu s dalšími dvěma zastupiteli pro koupi kulturního domu. Také tvrzení, že se našemu sdružení nelíbí prakticky žádné rozhodnutí zastupitelstva, je naprosto nepodložené. Považovali bychom minimálně za slušnost, pokud chcete prezentovat něčí názory, tak se na ně dotyčného zeptat. Pochopitelně do budoucna budeme rádi, když například o našich kulturních aktivitách budete na stránkách Deníku informovat a pokud budete chtít znát naše názory na dění v Libici nad Doubravou, rádi vám odpovíme.
Martin Málek, předseda občanského sdružení Nová cesta Libice

Tímto se omlouváme občanskému sdružení Nová cesta Libice za nedopatření, které vzniklo naší chybnou interpretací informací, které jsme k uvedenému tématu získali.
Jaromír Kulhánek, šéfredaktor

Původní článek:

Konečné rozhodnutí: Libice si kulturní dům kupovat nebude

12.4.2013 10:18 Autor: Štěpánka Saadouni

Libice nad Doubravou – Padlo konečné rozhodnutí. Městys Libice nad Doubravou nekoupí od soukromého vlastníka kulturní dům. Městys na to nemá peníze.

„Zastupitelé městyse se rozhodli, že kulturní dům nekoupí, neboť očekávají velké investice do budovy školy. Nabízel jsem přijatelnou cenu, přistoupil jsem na slevu, nabídl jsem pětiletý splátkový kalendář, ale nedohodli jsme se,“ sdělil současný majitel kulturního domu Luboš Kruml.

Ten nabídl objekt k prodeji v roce 2011 za více než tři miliony korun. Radnice uspořádala mezi lidmi počátkem loňského roku anketu, ze které vyplynulo, že tři miliony je moc a zastupitelé by koupi kulturáku schvalovat neměli. Obě strany si vzaly čas na rozmyšlenou a k jednání o koupi se vrátily letos. Majitel kulturního domu slevil, prodejem se zabývala dvě veřejná jednání zastupitelů, ale stejně k dohodě nedošlo.

Neuspěl ani splátkový kalendář

„Ano, je to pravda, koupi kulturního domu jsme na zastupitelstvu projednali a nakonec jsme se rozhodli nekoupit,“ potvrdil starosta Václav Venhauer s tím, že majitel kulturáku skutečně přišel se splátkovým kalendářem, ale ani to konečné rozhodnutí zastupitelů nezměnilo.

„Majitel nabídl splátkový kalendář, bez navýšení s tím, že si v objektu ponechá sociální zařízení a dílnu, ale naše současná finanční situace je taková, že si to nemůžeme dovolit. Splácíme už úvěr, který jsme si vzali na investice do rozvoje městyse. Kulturní dům bychom spláceli z rozpočtu, do dalšího úvěrubychom už nešli. Jenže splácet úvěr, a ještě kulturní dům by znamenalo zmrazit investice do údržby majetku městyse na několik let, a to by nám občané neodpustili.

Zvlášť, když potřebujeme penízena provoz a opravyv naší základní škole,“ vysvětlil starosta.

Libice si nechala zpracovat na kulturní dům dva odborné posudky, které ohodnotily cenu kulturního domu zhruba na dva miliony, o stanovisko požádala Libice i právní kancelář Lubomíra Málka z Havlíčkova Brodu. Podle právníka záleží zcela na zastupitelích, jestli kulturní dům koupí, pokud koupi dovedou obhájit a budou mít do budoucna jasný záměr, co s objektem.

„Je zcela na zastupitelstvu, zda se rozhodne za nabízenou kupní cenu nemovitost koupit. Musím navíc připomenout, že požadavek vlastníků se oproti roku 2011 výrazně snížil a dále že požadovaná kupní cena zahrnuje nejen nemovitosti, ale i vybavení a zařízení. To ale není zahrnuto v obou znaleckých posudcích.Tím by bylo možné lépe obhájit zvažovanou koupi. Závěrem sděluji, že v daném případě nic nebrání zastupitelstvu rozhodnout o koupi kulturního domu. Toto rozhodnutí musí být řádně zdůvodněno. Lze uvažovat i o nějaké anketě, ve které by se občané mohli vyjádřit k tomuto záměru,“ doporučil zastupitelům právník Lubomír Málek.

Podle jeho stanoviska, pokud Libice usoudí, že koupě kulturního domu je nezbytná, měl by mít městys jasnou představu o jeho budoucím provozu a především by měl být městys schopen kupní cenu uhradit bez problémů. Otázka je, jak rozhodnutí o zamítnutí koupě kulturního domu přijme veřejnost. Například místní občanské sdružení Nová cesta Libice se nijak netají tím, že prakticky žádné rozhodnutí, které libičtí zastupitelé učiní, se jim nelíbí.

Občanské sdružení proti koupi kulturního domu vystupovalo od samého začátku, kdy městys vyhlásil anketu.
„Ne všichni totiž znají situační podmínky uvnitř kulturního domu mimo sálu a restaurace. Pokud zastupitelstvu není jasný účel, ke kterému by měl objekt sloužit, jak má mít představu běžný občan, který nemá ani zlomek informací ,co oni. Takto by se celá alibistická akce dala pojmenovat, co s tím budeme dělat, až to koupíme. A to bez položení otázky, kde vezmeme na provoz neziskové stavby? Pokud se toto nepovedlo Krumlovým, kteří jsou podle nás v tomto směru velice schopní, tak prostě nikoho jiného nenajdeme,“ komentovalo snahy městyse kulturní dům koupit občanské sdružení Nová cesta na svých webových stránkách. Možná že nyní bude Nová cesta se zastupiteli městyse výjimečně souhlasit, ale souhlasit určitě nebude místní TJ Sokol.

„Byl jsem od začátku pro, aby Libice byla majitelem kulturního domu. A to už v době, kdy se zbavila pozemku na jeho stavbu a majitelem kulturáku se stal soukromník. Dneska Libice žádný kulturní dům nemá, přitom Sokolové by potřebovali kulturák jako sůl, abychom měli kde cvičit, pořádat společenské akce.

Jen pro ilustraci, libické děti jezdí cvičit do Malče, to je podle mého názoru špatně. Ovšem chápu, že Libice nemá na kulturní dům peníze, protože investovala do parcel,“komentoval rozhodnutí zastupitelů Jaroslav Novotný, předseda TJ Sokol Libice nad Doubravou.
Otázku, kam za kulturou, si klade i sám starosta. „Je to škoda, že Libice nebude kulturní dům mít. Zatím nevím, kde budeme pořádat společenské akce.

Jednou z možností je Pilnův statek, případně kulturní zařízení v okolí,“ povzdechl si starosta.

Luboš Kruml ale o kulturní dům nestojí, byť do něj v minulosti hodně investoval a moderně ho vybavil. Jak prohlásil, hledá jiného kupce. „Kulturní dům chci prodat, užívat ho už nehodlám. Rozprodávám veškerý inventář, takže pokud se Libice rozhodne někdy v budoucnu, že kulturní dům chce, nebude už kulturák jako dřív,“ konstatoval zklamaný majitel.

Komedie nebo parodie -další dějství

Citace Havlíčkobrodský deník 1.1.2013: ……„Podle Václava Venhauera, starosty Libice nad Doubravou na Chotěbořsku, je účast zastupitelů na jednání městyse během roku většinou bezproblémová. „Nikdy se nestalo, že bychom nebyli usnášeníschopní, protože by se většina zastupitelů nedostavila na jednání. Žádné zvláštní odměny si ke konci roku nerozdáváme. Zastupitelé dostávají na památku jen kalendář s fotografiemi z Podoubraví,“ informoval Venhauer.
Zdroj: http://havlickobrodsky.denik.cz

Tak nevíme, co je pravda a co lež. Na vlastní uši jsme mohli slyšet a někteří také vidět, jak si pan starosta nechal na posledním jednání zastupitelstva v roce 2012 „přiklepnout“ dar ve výši jednoho měsíčního platu. Už zde byla tato mimořádná odměna odůvodňována i nepravdou. Uběhlo pár dní a je tu další nepravda, kterou pan starosta řekl v rozhovoru pro HBdeník. ….. ,že si zastupitelé v naší obci žádné zvláštní odměny na konci roku nerozdávají. Časová prodleva mezi návrhem mimořádné odměny a vydáním článku v deníku je tak velká, že je málo pravděpodobné, že by byl tento článek „předmluven“ měsíc dopředu. Pokud ano, tak měl pan starosta tuto tiskovou zprávu zrušit, nebo odměnu nepřijmout. Tato odměna pro něj totiž nemohla být žádným překvapením. Usnesením byla odměna stanovena pro starostu bez bližší specifikace. Proč? Možná z daňových důvodů, možná bezdůvodně. Práci starosty lze jen těžko oddělit od práce zastupitele. Potom je vyjádření, že se žádné zvláštní odměny nerozdávají v tu chvíli nepravdivé. Možná je to tím, že se pan starosta za zastupitele asi nepovažuje, nebo to paní Saadouni pokazila a větu nedopsala. Nebo je to tisková chyba? Nebo jsou kalendáře s fotkami z Podoubraví tak drahé, že byly za tuto odměnu pořízeny? Nebo je odměna pro pana starostu tak malá, že to nestojí ani za řeč?

Říká se: „Je to pravda, protože to psali v novinách.!!“ A to je možná i účel této nepravdy, či chcete-li polopravdy, řečené panem starostou a uveřejněné v HBdeníku, kterou paní Sadouni ve svém článku napsala. O skutečnostech kolem odměny jsme informovali již v předcházejících komentářích. Pro toho, kdo tyto komentáře nečetl (takových bude asi málo), ale přečetl si tento novinový článek, je to zkreslená informace. Výsledkem je ale stále nepravda, nebo minimálně polopravda, o mimořádném odměňování v naší obci, i když to psali v novinách. Kdyby vyšel tento článek v aprílovém vydání, mohli jsme se krásně zasmát. Takto je tento článek a důvěryhodnost jak novin, tak dotazovaných spíše k pláči.

Lež se tímto dostává do pasti, protože bojuje sama proti sobě, sama sebe potírá.

   Čím více se používá lží, tím více se jeho slova stávají méně uvěřitelnými, méně pravděpodobnými. Lze se potom divit nedůvěřivosti?

No přece druhá osoba jednotného čísla slovesa ležeti ve způsobu rozkazovacím, například ve větě: „Lež, má krátké nohy!“

Ono totiž lež může být tolik věcí! Může to být papír natažený přes dva metry hluboký výkop v chodníku, s hroty rezavého potrubí na dně, nalíčený na nic netušícího chodce. Může to být vidina navráceného zdraví, řeky a lesa, která ulehčí poslední dny umírajícímu. Nebo to může být výkřik z úzkosti, kdy máme pocit, že už na život nestačíme. Není člověka, který v životě nikdy nelhal. Jsou jen lidé, kteří se snaží nelhat.

Nevystačíme si s prostoduchým výměrem, že lež je věta, která neodpovídá skutečnosti. Ve skutečnosti nikdy nežila Anna Karenina ani Prospero. Přesto Tolstoj a Shakespeare nejsou lháři. Schopnost říci to, co není, budovat ve svých myšlenkách i slovech vzdušné zámky, je základem naší svobody. Můžeme volit jen proto, že si dovedeme představit, že by věci mohly být jinak, než jsou. Kdo chápe jen to, co „ve skutečnosti“ je, co sám zná či věří, žije v jeskyni nahodilé skutečnosti. Teprve představivost, schopnost říkat to, co není, nám otevírá možnosti.

Představivost se stává lží teprve tehdy, když ji užíváme jako past na bližní. „Jsou ty houby jedlé?“ -“Ano“ a pro sebe tiše dodáme, „ ovšem jenom jednou.“ Je tomu tak, a přesto je to lež, protože je to past na lidi dobré vůle. Zneužít dobré vůle, to je převeliká špatnost. Jenže to je podstata lhaní: využít a zradit důvěru.

Tak to zas ne. To bych pokřivil sám sebe.

Erazim Kohák, Hesla mladých svišťů, Praha, Kalich, 2000; ss. 94-95

Rok se s rokem sešel a my na těchto stránkách opět řešíme identický problém, který jsme řešili také vloni touto dobou. Rada městyse navrhla, s panem starostou to jistě prohovořila, a ten ve své skromnosti návrh na peněžitý dar, ve výši jednoho měsíčního platu, zřejmě přijal. Mysleli jsme si, že po minulé ostudě, která z toho vzešla, RM nenavrhne, nebo starosta tento dar nepřijme. Uvědomujeme si, že si tímto článkem pana starostu a možná i někoho dalšího velmi pohněváme, ale z našeho pohledu je to obráceně. Pan starosta i zbytek souhlasící Rady tímto aktem pohněval nás a jistě i další.
Přemýšlíme a říkáme si, co Radu městyse, pana starostu a v tuto chvíli i zbytek souhlasících zastupitelů vede k tomu, že si myslí, že bylo v jeho práci něco tak nadstandardního, co by zasluhovalo mimořádné odměny. Pokud na sebe vezme starosta závazek být starostou ve vší vážnosti, tak by nemohl tento návrh přijmout a měl by ho již v RM razantně odmítnout.
Pokud bude někdo argumentovat pracovním nasazením páně starosty, tak už touto samotnou argumentací snižuje výkon RM a ZM, kteří tuto práci pro obec dělají ve svém osobním volném čase, sice v menším rozsahu, ale také s mnohem nižší odměnou za výkon funkce. Pokud se argumentuje délkou pracovní doby? Starosta je zároveň uvolněným členem zastupitelstva, veřejnou osobou, a jako takový nemá pracovní dobu. Tento dar, ve výši jedné měsíční odměny, je nadstandardní oproti většinovým výdělkům, proto pracovní nasazení obdarovaného musí být také nadstandardní. Nelze jinak. Jako nejsilnější odůvodnění se zdálo získávání dotací, ale za rok 2012 zastupitelstvo žádné dotace neschvalovalo. Tímto nechceme říci, že nic nedělá, že žádné zásluhy nemá, to v žádném případě. Předpokládáme, že ho zastupitelstvo zvolilo právě proto, že je pro tuto funkci nejvhodnější a že se jí bude plně věnovat. Pokud by někdo chtěl argumentovat uskutečněnými projekty, tak si dejte práci a podívejte se do volebního programu Obce pro každého, kde zjistíte, že starosta je odměňován za sliby, které vám společně dali. …. to jsou paradoxy… Další pohled na toto, mírně řečeno, pravidelně nemravné odměňování, které se stává v naší obci folklorem je, že finance v obecním rozpočtu chybí. Nebo opravdu nechybí jak říká místostarosta? Proč jsou potom při  jeho schvalování užívána červená čísla v paragrafech určených na podporu spolků? Proč se „šetří“ na zimní údržbě a komplikuje se tím dostupnost zaměstnání občanům. V dnešní době ekonomického propadu si nechá pan starosta odsouhlasit tento dar? Být starostou, místostarostou, radním, zastupitelem znamená hlavně službu lidem – obci, ne obráceně. Ne, jak to teď na první pohled vypadá – kdy být starostou znamená vliv na lidi a dění kolem sebe, rozhodování o finančních tocích v obci a důležité je i nezapomenout přitom na sebe. Starosta pak vesele může říci, že on ne, že za to může RM nebo ZM, ti to přece navrhli a odsouhlasili.
A jsme u problému, který nás tíží na této kauze nejvíce. Tento bod jednání, mohl navrhnout a návrh potom přijmout jen sociálně necitlivý člověk. K pracovitosti, či nadání pro určitou věc nesmí totiž chybět empatie. A to je víc než všechny získané prachy! To dělá totiž atmosféru celého spolubytí v obci. Po zahájení diskuze ohledně daru, kterou vedl pan místostarosta, nastalo trapné ticho. Byla cítit trapnost situace. Zastupitelé začali šustit papíry. Byl cítit strach cokoli říci. A informace, které jsme měli před zasedáním městyse, se potvrdily. Někteří zastupitelé se neřídili svým svědomím, ale strachem. Proti vystoupil jen pan Rutsch a z publika vystoupil pan M. Málek, kterému místostarosta naznačil, že je jedno co říká, že rozhodnou zastupitelé. Tím dal všem jasně najevo, že ho názor pana Málka, tudíž občanů, nezajímá. Ptali jsme se v některých jiných obcích, abychom měli srovnání, který starosta-tka berou nějaké odměny. Zaujal nás názor pana starosty z Velké Losenice, M. Černého, který je ve funkci starosty čtvrté volební období.  Ten se naší otázce zasmál a řekl, že odměnu nikdy nedostal a kdyby mu ji někdo navrhl, že by ji vždy odmítl. Starostou se stal hlavně proto, aby se staral o obec, bez ohledu na čas v tomto úřadě strávený. To, že se zastupitel rozhodne hlasovat tak, jak se rozhodne, pokud to dokáže obhájit, ale hlavně pokud se řídí svým svědomím, jak sliboval, je vše v pořádku. Pokud hlasuje v rozporu se svým svědomím-přesvědčením, měl by zvážit setrvání ve své funkci. Možná to, že strach začíná pohybovat se svědomím, vyděsilo i vás. Komunisti si v minulém režimu mohli dovolit tolik špatného, protože ta slušná většina mlčela, ale stejně se svou zbabělostí na této situaci podílela. První Československý prezident T.G. Masaryk řekl: „Je potřeba se postavit zlu v jakékoli podobě již v zárodku.“ Nenasytnost čelních představitelů státu, ale i obce tam také patří. Vede totiž k zamyšlení, že hlavní zájem je osobní profit a potom teprve stát nebo obec. U dobrého starosty bychom předpokládali určitou skromnost a nesobeckost. Pokud toto chybí, tak se jeho slova a činy stávají nevěrohodnými a zbabělost některých zastupitelů tomu silně napomáhá. Podkopává se tak víra ve smysl demokratického dění. Nevíme, jestli je to pouze hloupost, obava těchto lidí nebo záměr….

„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“ – Edmund Burke

Tento článek není v žádném případě osobním útokem na kohokoli stejně jako ostatní naše komentáře. Vyjadřují pouze náš názor a v tomto případě o tom vypovídá i nadpis článku –

Jsme zásadně proti jakémukoli zvláštnímu odměňování, jakéhokoli starosty, teď i v budoucnu.

Měli jsme si možnost přečíst Darovací smlouvu mezi Městysem Libice nad Doubravou a občanem p. Václavem Venhauerem. A opakuje se situace z loňského roku, kdy téměř všichni hlasovali pro odměnu pro p.Venhauera /ne pro pana starostu/, aniž by věděli o jakou částku se jedná.

Letos je opět ve smlouvě uvedeno „ve výši jednoho platu“. Ale jakého platu? Zahradnice, traktoristy nebo někoho jiného. Jedná se o čistý nebo hrubý plat? V celé smlouvě není zmíněno slovo starosta. Jak může být naplněno usnesení? Udělal pan Venhauer něco mimořádného, že je nutné ho obdarovat?

Nicméně předpokládáme, že chce zastupitelstvo odměnit starostu za jeho práci. Pak nevíme, proč je takový problém napsat darovací smlouvu, kde bude napsána částka třeba 40.000. Nemusí se vůbec hovořit o platech. Pokud si za tím zastupitelé stojí a mají pocit, že pan starosta si to zaslouží, tak ať pro to hlasují. Není se přeci za co stydět.

Sami bychom se spíše styděli , zvedat ruku pro něco, co není vůbec jasné.

Letos jsme se poprvé rozhodli, že jako občanské  sdružení požádáme, spolu s  SDH, Sokolem a dalšími sdruženími,  městys o  finanční příspěvek. Naše činnost nebyla podporovaná ani v roce 2011 a nebude finančně podporovaná, podle výsledku hlasování, ani v roce 2012. Mysleli jsme si, že  iniciativu občanů pan starosta uvítá. Mysleli jsme si, že starosta, RM a ZM ví, koho mají před sebou a jakou činnost jsme v uplynulých dvou letech konali. Mýlili jsme se. Musíme pravdivě napsat, že se někteří zastupitelé za nás přimlouvali.  Tímto jim děkujeme za pochopení.   Předsedkyně Školské a kulturní komise, paní Andrea Pleskačová řekla, že ví, kolik kultura stojí, ale přesto hlasovala proti příspěvku pro naše občanské sdružení. Myslíme si, že tato komise by měla podporovat všechny kulturní aktivity v obci a těšit se z toho, že jich je více. Žádali jsme o finanční příspěvek 10 000 Kč.  Možná se to zdá hodně, ale např. odměna předsedkyně školské a kulturní komise je 6000 Kč za rok. A dalo by se pokračovat. Odměna  místního  kronikáře, fotografa atd… Trochu to připomíná nákup  hráčů ve fotbale… Členové našeho občanského sdružení žádnou odměnu nedostávají. Pan starosta to na závěr diskuze podle svého zvyku shrnul a kategoricky se postavil proti tomuto podporování našeho občanského sdružení. Panu starostovi musíme přiznat jednu rozumnou větu. Řekl, že pokud dají finance našemu sdružení, tak pouze na konkrétní projekt. Zde ale přesto musíme podotknout, jestli by nebylo vhodné nastavit pravidla pro všechny žadatele o příspěvek stejná. Nežádali jsme příspěvek na kulturní akce, ale na činnost. Faktem je, že by v těchto akcích skončil. Náš zájem něco tvořit dokládá například nestandartní výše členského příspěvku, který byl pro rok 2012 stanoven na 500 Kč a byl také všemi členy uhrazen. S finanční podporou obce ostatním sdružením, jak bylo schváleno, 100% souhlasíme viz. tabulka.

Vraťme se ale ke kulturním akcím. Akce typu Carmina Burana, ohromným způsobem pomohly zviditelnit naši obec minimálně v kraji. Na obecních stránkách jsme se tím tak pyšnili. Kdo tam byl, má z toho jistě nezapomenutelný zážitek. Pokud o tom mluvíte s panem Bambuchem tak zjistíte, že na tomto úžasném projektu, na který jsme byli jako občané městyse pyšní, prodělal desítky tisíc korun i přesto že příspěvek na tuto akci od obce získal. Dnes obecně platí, že jakákoli kultura je velkou sázkou do loterie. A protože naše akce děláme pro lidi, chtěli jsme udržet vstupné maximálně dobrovolné, které ale nepokryje skutečné náklady. Naše sdružení nepořádá akce, na kterých by na Vás divácích chtělo vydělávat. A jsme u problému.
Co budeme jako obec podporovat?
Smysluplné akce, které se v obci dějí i navzdory „establishmentu“ a bez jejich pomoci, se dít budou? Žijeme opravdu, ale opravdu v „Obci pro každého“? S tímto rozdělováním příspěvků pro činnost musíme s určitým předporozumněním  podotknout, že šetřit je potřeba.  Ale budeme opět zvědaví na konec roku 2012, zda se rada a zastupitelstvo městyse projeví stejně šetrně a odsouhlasí nebo neodsouhlasí takové  odměny jako  na konci  roku 2011, které se již stávají tradicí a které by v tomto případě také pokryly všechny žádosti sdružení a komisí a ještě by zbylo… Život uvnitř obce je pouze o spolupráci, kde mají být všechny „údy“ živeny stejně a vzájemně o sebe pečovat. Jinak zeslábnou, zakrní, zhloupnou… Protože pokud máte pouze silné nohy a nemáte v pořádku hlavu, tak je to malér. Pokud jste pyšní pouze na svou chytrou hlavu a máte slabé ruce, neochotné pomoci, je to také malér. Pokud srdce /rozum/ nemáte na pravém místě a jste mstiví, tak to už není malér, tak to je … ale to sem již nepatří /leda až po 22 hodině/.  Spolupracovat s obcí samozřejmě chceme, protože jsme také její součástí a budeme se snažit dál v naší činnosti v rámci svých finančních možností pokračovat.

A na závěr myšlenka měsíce: „Tak si toho tolik neberte.“_Exner