No přece druhá osoba jednotného čísla slovesa ležeti ve způsobu rozkazovacím, například ve větě: „Lež, má krátké nohy!“
Ono totiž lež může být tolik věcí! Může to být papír natažený přes dva metry hluboký výkop v chodníku, s hroty rezavého potrubí na dně, nalíčený na nic netušícího chodce. Může to být vidina navráceného zdraví, řeky a lesa, která ulehčí poslední dny umírajícímu. Nebo to může být výkřik z úzkosti, kdy máme pocit, že už na život nestačíme. Není člověka, který v životě nikdy nelhal. Jsou jen lidé, kteří se snaží nelhat.
Nevystačíme si s prostoduchým výměrem, že lež je věta, která neodpovídá skutečnosti. Ve skutečnosti nikdy nežila Anna Karenina ani Prospero. Přesto Tolstoj a Shakespeare nejsou lháři. Schopnost říci to, co není, budovat ve svých myšlenkách i slovech vzdušné zámky, je základem naší svobody. Můžeme volit jen proto, že si dovedeme představit, že by věci mohly být jinak, než jsou. Kdo chápe jen to, co „ve skutečnosti“ je, co sám zná či věří, žije v jeskyni nahodilé skutečnosti. Teprve představivost, schopnost říkat to, co není, nám otevírá možnosti.
Představivost se stává lží teprve tehdy, když ji užíváme jako past na bližní. „Jsou ty houby jedlé?“ -“Ano“ a pro sebe tiše dodáme, „ ovšem jenom jednou.“ Je tomu tak, a přesto je to lež, protože je to past na lidi dobré vůle. Zneužít dobré vůle, to je převeliká špatnost. Jenže to je podstata lhaní: využít a zradit důvěru.
Tak to zas ne. To bych pokřivil sám sebe.
Erazim Kohák, Hesla mladých svišťů, Praha, Kalich, 2000; ss. 94-95