„Zapomenuté“. Tak by se mohla jmenovat naše malá vesnička vysoko v horách. Pár kamenných domků, ke každému malé pole, dokola pastviny, na nich bílé ovečky, a jinak už jen hluboké lesy.
Ještě hospoda. Malý kostelík, do kterého v neděli přijíždí farář z údolí jedinou úzkou cestou, která k nám vede.
To je naše vesnička. Dlouho se tu nic zvláštního nestalo.
Ale – před pár dny… zmizel kronikář.
Náš kronikář… Nikdo neví, kolik mu bylo let, byl nejstarší ve vsi. A co kdo pamatuje, vždycky psal kroniku. Pečlivě do ní zapisoval všechno, co se ve vesnici stalo. Narození, svatby, křty, pohřby, výsledky voleb, kdo byl starostou… A spoustu dalšího. Byl se svou kronikou trochu i „advokátní kanceláří“. Zapisoval do ní dluhy, které jedni u druhých udělali a jestli je už splatili.
Do předvčerejška jsme ho vídali denně, sedával v hospodě u kamen, mlčel, poslouchal, co se říká, a psal si a psal. Kdo ví, co všechno do kroniky napsal!
Náš kronikář… A teď už ho dva dny nikdo neviděl. Prostě zmizel. Nestalo se mu něco?
Jestli neměl nepřátele? To mohl mít!
Třeba přímo našeho starostu. Říká se, že ten za fašistů udal několik partyzánů, za komunistů vystěhovával oba větší rolníky. To všechno v kronice určitě bylo. Teď se o starostovi říká, že zpronevěřil vesnické peníze. To v kronice bylo asi taky. Starosta, ten měl důvod kronikáře nenávidět. Však několikrát po kronikáři kroniku chtěl, že ji uschová na radnici, ale ten mu ji nevydal. Kdosi v hospodě řekl, že včera ve vesnici potkal muže s modrýma chladnýma očima, že si starosta možná najal nájemného vraha.
Ale kronikář mohl mít nepřátel víc. Jak řekl hospodský: popřít se dá všechno, problém je, když je to zaznamenané.
Však kronikář také sedával za kamny víc a víc sám a lidé před ním víc a víc mlčeli. Už s ním mluvil jen vesnický blázen Josef. Ten neměl žádné dluhy. A nikdo nemohl vzít vážně, co říká.
Kdosi včera v hospodě řekl, že si kronikář možná něco udělal, že mu připadal už měsíce nějaký divný.
Dnes někteří chtěli jít kroniku hledat, že by se měla spálit.
Všiml jsem si, že Josef se významně šklebí. Přisedl jsem k němu: „Ty víš o kronikářovi víc, viď?“ „Jo. Vím teda“. A když jsem s napětím čekal, co řekne dál, dodal: „Pojď za mnou“.
Vyšli jsme do noci. (Pamatuji si, s jakým chladem se po nás všichni ohlédli, obešla mě hrůza).
Josef mě vedl ke kostelíku. Otevřel dveře (léta se nezamykaly, ztratil se klíč), ty zaskřípěly (neotvíraly se často, jenom v neděli). „Chodím sem někdy v noci hrát na harmonium, už umím jednu písničku!“ řekl pyšně.
Na stole vepředu hořela svíčka, pod jednoduchým obrazem beránka u velké knihy seděl kronikář. Ta kniha – to nebyla jeho kronika.
Všiml jsem si – usmívá se! Všechen strach ze mě spadl a přisedl jsem si.
Nadšeně mi ukazoval: „Našel jsem to!“ A četl:
„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,3nn)
Po chvíli ticha začal mluvit, rychle, jako když se protrhne hráz přehrady: „Víš, psát kroniku, to bylo pro mě čím dál těžší břemeno. Ale já si nemohl pomoci, nemohl jsem přestat. Měl jsem pocit, že to musím dělat, pro vesnici. Měl jsem strach, že když přestanu psát, že kdokoli bude moci kdykoli komukoli cokoli popřít, že bude možné na všechno klidně zapomenout. Že nikdo nebude s nikým už nic mít, protože všichni všechno zapomenou.“
Chvíli mlčel. „Nejtěžší bylo, že mi už roky připadaly jako nejdůležitější dluhy. Dluhy jsou hrozné, to jo, ale zdálo se mi, že nakonec jen kvůli dluhům budeme muset jeden na druhého myslet. Tenhle mi dluží… tomuhle já dlužím. Tenhle mi ublížil… tenhle mě zradil, zranil… ať to vrátí, to si zaplatí. Měl jsem naději, že aspoň kvůli dluhům na sebe nebudeme moci zapomenout.
Já vím, hněv, výčitky nebo strach… to není nic moc, ale připadalo mi to lepší než nic – lepší než nemít spolu nic. Připadlo mi, že je lepší na sebe navzájem myslet ve zlém, než na sebe nemyslet vůbec“.
Pak ukázal na knihu: „Byly to však naše nemoci, jež nesl… Nerozumím tomu, ale připadá mi, že kvůli Němu na Boha i na sebe navzájem musíme myslet – se stejnou neodbytnou nutností – jako když máme hrozný dluh. Ale přitom ne s tou tíží, ale s takovou lehkostí – jako když proti sobě nic nemáme“.