k výročí nedožitých 80 let 4.10. 2016
Chceme vzpomenout nedožitých 80 let našeho bývalého prezidenta Václava Havla. Nepíšeme to proto, abychom z něj dělali ikonu (podle jeho nejbližších přátel on sám by si to jistě nepřál). To nám však nebrání, abychom si uvědomili, že nám tu chybí a především – v čem.
Na počátku bylo Slovo – na tuto první větu bible napsal Havel esej o tvořivém významu Slova. A mně se asi vždy vybaví jeho pozorně naslouchající tvář. Až se mi chce parafrázovat: na počátku bylo – je – naslouchání. – To Havel uměl, naslouchat druhým lidem. Naslouchat tomu, co se děje ve společnosti, naslouchat tomu, co se děje třeba nenápadně mezi řádky. Rád poslouchal hudbu (přátelil se s Joan Baezovou, se Suzan Vegou, s kapelou Rolling Stones a s dalšími, kteří díky němu jezdili rádi do naší země). – Dříve, než člověk promluví, musí umět naslouchat. Má-li porozumět. Má-li mít potom vůbec co říci. A to je něco, co nám dnes schází. Naslouchání se nenosí. Nosí se druhého dostat tam, kam chci já, překřičet, zválcovat, silou zahnat do kouta. Se ztrátou naslouchání se vytrácí jemnost, roste hrubost a agresivita. Narůstá napětí a strach ze všeho jiného a cizího. Žijeme v propojeném, globalizovaném světě, ať chceme nebo ne a není jednoduché se v tom orientovat a v tom žít. Naslouchání a snaha porozumět však brání černobílému, třídnímu vidění světa, brání před ideologizací, učí přemáhat předsudky, naslouchání komplikuje jednoduchá a silová řešení. Je známo, že Václav Havel měl velkou potřebu radit se s druhými, mnozí mu to vytýkají. Já za tím naopak vidím vnitřní poctivost a výraz odpovědnosti.
Nasloucháním vnášel Havel do našeho porevolučního prostředí důležitý rozměr, který on sám cudně nazýval výrazem „to, co nás přesahuje“. Tedy duchovní rozměr života. Upozorňoval tak, že život je bohatší a pestřejší, než konzumování zboží a že smyslem života není, jak se hlásalo, uspokojování životních potřeb. A také připomínal, že jako lidé jsme odpovědní. Ivan Klíma v Lidových novinách ještě v době euforie sametové revoluce varoval před přílišným optimismem: lidé u nás žili dlouho v materialistické společnosti, masírováni ideologií materialismu. A Klíma pokračuje: V době po obratu bude mít člověk daleko větší možnosti uspokojovat nikdy nekončící materiální touhy. – Ukázalo se to jako jasnozřivé: hlavním tématem politiky se staly peníze, přichází podnikání bez morálky a skrupulí, bezohlednost, dravost, konzumentský způsob života se úspěšně rozvíjí, takže vedeme v množství supermarketů a heren… Havel si toto nebezpečí od počátku velmi dobře uvědomoval, proto připomínal význam kultury, duchovních věcí. Ve svém projevu k oběma komorám Parlamentu v Rudolfinu v r. 1997 říká: „Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. …Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. ….Není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“
O dva roky dřív, v r. 1995 říká v Parlamentu: „Všichni, kteří jsme se tak náhle ocitli v politice, si asi pořád ještě málo uvědomujeme, jak velký vliv má naše chování na celkovou atmosféru života u nás. Budeme-li pořád mluvit jen o penězích, nebudou se lidé starat o nic jiného než o peníze. Budeme-li předvádět apatický vztah k zákonu, bude k němu lhostejná i společnost. Nebude-li nám vadit, že porušujeme své sliby, budeme přispívat k tomu, že je budou porušovat i ostatní. Nebude-li nám vadit, že nejrůznější aféry či aférky nejsou nikdy pořádně objasněny, ukončeny, a nejsou z nich vyvozeny důsledky, pak se zasloužíme o obecné šíření apatie. Nebudeme-li k sobě laskaví a ohleduplní a nebudeme-li si navzájem nepředpojatě naslouchat, pak stěží něco takového můžeme očekávat ve veřejném životě jako celku.“
Slovo. Když jsem si nedávno pročítal Havlovy politické projevy, došlo mi, jak vysokou úroveň měly. Neslyší člověk takové projevy. Jistě, Havel byl literát, uměl pracovat s jazykem. Ale navíc je z textů cítit úsilí o vyváženost, o co nejvýstižnější reflexi, o co nejplastičtější analýzu skutečnosti, aby se nakonec dobral k jasnému slovu. Nezjednodušoval. Nastavoval pravdivé zrcadlo. To lidé nemají rádi. Jeho promluvy byly vlastně dost složité. Nepodceňoval své posluchače, nutil přemýšlet (otázkou je, kolik politiků na to mělo jeho texty chápat). Další důvod, proč některé politiky Havlovy projevy rozčilovaly byl myslím morální nárok, který na posluchače vznášel. Havel jako přítel Patočkův patří do linie českých osobností, jako Emanuel Rádl, Božena Komárková, kteří věděli, že slovo má zjevovat pravdu. Slovo je moc bezmocných, nedá se umlčet. Proto se za minulého režimu vládci takových slov, jako např. Charta 77, báli. Václav Havel trpěl, když se slova záměrně používala ke lhaní. Zápasil s antijazykem, s frázemi. „Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.“
Ten, kdo něco říká, má za svým slovem také stát. A o to se Václav Havel velmi snažil a k tomu neustále vyzýval. Nebál se např.v Rudolfinu parlamentu říci, že naším hlavním problémem je pýcha. Opět sklízel kritiku, že je moralista, ale když on si dobře uvědomoval, že politika a ekonomika se nesmí oddělovat od morálky.
Slovo má moc, vytváří realitu. Dobré , pravdivé slovo je životodárné, má konstruktivní, stvořitelskou sílu (a lež rozkládá). Se Slovem, s jazykem souvisí národní identita. Dnes myšlenka národa opět ožívá, ale nešťastným způsobem. Vyvolává ji strach z cizího. Mnozí národovci chtějí národní identitu budovat na ozbrojování se, uzavření hranic, opuštění EU. Havel ukazuje na jinou možnost: budovat národní identitu, svébytnost češství na jazyku (péče o jazyk a rozvíjení vlastní kultury). Ne na pistolkách. Ne na isolaci a provinčnosti, ale na tom, že se budeme ptát, co sami můžeme nabídnout (že můžeme sami něco nabídnout, to on sám dokázal, když jeho myšlenkám se zájmem naslouchali po celém světě). Jako národ máme odpovědnost spolu s ostatními, nemůžeme si jenom vychytrale brát výhody a před spoluodpovědností infantilně a sobecky uhýbat, nebo dokonce na širším celku EU vychytrale parazitovat a zároveň ji rozkládat zevnitř. Havel proslavil naši zemi po světě (podobně jako Masaryk) svou tvorbou a svými myšlenkami (jazykem). Starosta New Yorku nedávno prohlásil 28.9. za den Václava Havla za celosvětový přínos v zápase o lidská práva a svobodu…..
A napadly by vás další důvody, proč Havel chybí. Jenže, jak říkají jeho přátelé, to je přesně to, co by on nechtěl. Jednak měl svoje stíny, jako každý jiný. Sám dobře věděl, že každý v člověk má v sobě dobro i zlo. Proto mohl zůstat pokorným a nikdy by nedělal to, co je dnes běžná metoda politiků, kteří chtějí být za každou cenu zvoleni: svoje problémy, svoje stíny, vlastní strachy externalizovat, promítat tu jednou do sluníčkářů, tu do imigrantů, tu do Merkelové. Havel nikdy neoslovoval to nízké v lidech, nebrnkal na nízké pudy, šlo mu o to naopak člověka povznést.
Václav Havel by tedy nebyl rád za tu otázku, proč a v čem nám chybí. On by byl nejraději, kdyby nám nechyběl a my se uměli postavit na vlastní nohy Poradit si v době, kdy je mnoho otázek a neklidu a nešilhat po někom, kdo to za nás vyřeší. A tady bych chtěl zmínit poslední věc, za kterou byl Havel rovněž kritizován. Totiž téma občanské společnosti. Havlovi se vytýká, že vlastně nerozuměl klasické politice s politickými stranami a že to snad ani nechtěl. Že měl jen slabost pro nějaká hnutí. Domnívám se, že je to nepochopení. Havel pouze akcentoval to, co je důležité a co je opravdu základním kamenem každé zdravé společnosti (a co se komunistický režim snažil dlouhá léta vymýtit). Tím jsou stateční lidé, angažovaný občan, který je aktivní a odpovědný. Zajímá se, není lhostejný, jeho svět nekončí za dveřmi vlastního bytu. Nebojí se, nechce být pouze jako ovce, která vyhlíží, kdo jí co naslibuje a za ni údajně vyřeší. Demokracie je náročná. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni. U jednotlivců to začíná (není pravda, co se říká, že pád komunismu způsobila lhostejná, mlčící většina v normalizaci). Kdo se zlu nepostaví, ve skutečnosti s ním spolupracuje. A dnes, v době, která také v něčem připomíná normalizaci, to platí stejně. A je dobré, když jednotlivci zjišťují, že nejsou sami, že se můžou sdružovat, naslouchat, dělat dobré věci, hledat naději a především nezahořknout a nerezignovat. A tak bych chtěl zakončit citátem V. Havla. Je to citát, který mám snad nejraději:„ Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Jestli si dnes připomínáme, že jsou věci, které mají smysl (připomněli jsme si naslouchání, přesah, slovo a občanskou společnost), pak zde snad nejsme zbytečně.
Napsal nám – bratr Jan