k výročí nedožitých 80 let 4.10. 2016

 Chceme vzpomenout  nedožitých 80 let našeho bývalého prezidenta Václava Havla. Nepíšeme to  proto, abychom z něj dělali ikonu (podle jeho nejbližších přátel on sám by si to jistě  nepřál).  To nám však nebrání, abychom  si uvědomili, že nám tu chybí a především – v čem.

 Na počátku bylo Slovo – na tuto první větu bible napsal Havel esej o tvořivém významu Slova. A mně se asi vždy vybaví jeho pozorně naslouchající tvář. Až se mi chce parafrázovat: na počátku bylo – je – naslouchání. – To Havel uměl, naslouchat druhým lidem. Naslouchat tomu, co se děje ve společnosti, naslouchat tomu, co se děje třeba nenápadně mezi řádky. Rád poslouchal hudbu  (přátelil se s Joan Baezovou, se Suzan Vegou, s kapelou Rolling Stones a s dalšími,  kteří díky němu jezdili rádi do naší země). – Dříve, než člověk promluví, musí umět  naslouchat. Má-li porozumět. Má-li mít potom vůbec co říci. A to je něco, co nám dnes  schází. Naslouchání se nenosí. Nosí se druhého dostat tam, kam chci já,  překřičet, zválcovat, silou zahnat do kouta. Se ztrátou naslouchání se vytrácí jemnost, roste hrubost a agresivita.  Narůstá napětí a strach ze všeho jiného a cizího. Žijeme v propojeném, globalizovaném světě, ať chceme nebo ne a není jednoduché se v tom orientovat a v tom žít.  Naslouchání  a snaha porozumět však brání černobílému, třídnímu  vidění světa, brání před  ideologizací, učí přemáhat předsudky, naslouchání  komplikuje jednoduchá a silová řešení.  Je známo, že Václav Havel měl velkou potřebu radit se s druhými, mnozí mu to  vytýkají.   Já za tím naopak vidím vnitřní poctivost a výraz  odpovědnosti.

Nasloucháním vnášel Havel do našeho porevolučního prostředí důležitý rozměr, který on sám cudně nazýval výrazem „to, co nás přesahuje“. Tedy duchovní rozměr života. Upozorňoval tak, že život je bohatší a pestřejší, než konzumování zboží a že smyslem života není, jak se hlásalo, uspokojování životních potřeb. A také připomínal, že jako lidé jsme odpovědní.  Ivan  Klíma v Lidových novinách  ještě v době euforie sametové revoluce varoval před přílišným optimismem: lidé u nás žili dlouho  v materialistické společnosti, masírováni ideologií materialismu. A Klíma pokračuje: V době po obratu  bude mít člověk daleko větší možnosti uspokojovat nikdy nekončící materiální touhy. – Ukázalo se to jako jasnozřivé: hlavním tématem politiky se staly peníze, přichází podnikání bez morálky a skrupulí,  bezohlednost, dravost, konzumentský způsob života se úspěšně rozvíjí, takže vedeme v množství supermarketů a heren…  Havel si toto nebezpečí od počátku velmi dobře uvědomoval, proto připomínal význam kultury, duchovních věcí. Ve svém projevu k oběma komorám Parlamentu v Rudolfinu v r. 1997 říká: „Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. …Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě,  kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. ….Není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“

O dva roky dřív, v r. 1995 říká v Parlamentu: „Všichni, kteří jsme se tak náhle ocitli v politice, si asi pořád ještě málo uvědomujeme, jak velký vliv má naše chování na celkovou atmosféru života u nás. Budeme-li pořád mluvit jen o penězích, nebudou se lidé starat o nic jiného než o peníze. Budeme-li předvádět apatický vztah k zákonu, bude k němu lhostejná i společnost. Nebude-li nám vadit, že porušujeme své sliby, budeme přispívat k tomu, že je budou porušovat i ostatní. Nebude-li nám vadit, že nejrůznější aféry či aférky nejsou nikdy pořádně objasněny, ukončeny, a nejsou z nich vyvozeny důsledky, pak se zasloužíme o obecné šíření apatie. Nebudeme-li k sobě laskaví a ohleduplní a nebudeme-li si navzájem nepředpojatě naslouchat, pak stěží něco takového můžeme očekávat ve veřejném životě jako celku.“

Slovo.  Když  jsem si nedávno pročítal Havlovy politické projevy, došlo mi, jak vysokou úroveň měly.  Neslyší člověk takové projevy. Jistě, Havel byl literát, uměl pracovat s jazykem. Ale   navíc je z textů cítit úsilí o vyváženost, o co nejvýstižnější reflexi, o co nejplastičtější analýzu skutečnosti, aby se nakonec dobral k jasnému  slovu.  Nezjednodušoval. Nastavoval pravdivé zrcadlo.  To lidé nemají rádi.  Jeho promluvy byly vlastně dost složité. Nepodceňoval své posluchače, nutil přemýšlet (otázkou je, kolik politiků na to mělo jeho texty chápat).  Další důvod, proč  některé politiky Havlovy projevy rozčilovaly byl myslím morální nárok, který na posluchače  vznášel.   Havel jako přítel Patočkův patří do linie českých osobností, jako Emanuel Rádl, Božena Komárková, kteří věděli, že slovo má zjevovat pravdu. Slovo  je moc bezmocných, nedá se umlčet.  Proto se za minulého režimu vládci takových slov, jako např. Charta 77, báli.  Václav Havel trpěl, když se slova záměrně používala ke lhaní. Zápasil s antijazykem, s frázemi. „Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.“

         Ten, kdo něco říká, má   za svým slovem také stát.  A o to se Václav Havel  velmi snažil a k tomu  neustále vyzýval. Nebál se např.v  Rudolfinu parlamentu říci, že naším hlavním problémem je pýcha. Opět sklízel kritiku, že je moralista, ale když on si dobře uvědomoval, že politika a ekonomika se nesmí oddělovat od morálky.

         Slovo má moc, vytváří realitu.  Dobré , pravdivé slovo je životodárné,  má konstruktivní, stvořitelskou sílu (a lež rozkládá).   Se Slovem, s jazykem souvisí národní identita. Dnes myšlenka národa opět ožívá, ale nešťastným způsobem.  Vyvolává ji strach z cizího. Mnozí národovci chtějí národní identitu budovat na ozbrojování se, uzavření hranic, opuštění EU.   Havel ukazuje na jinou možnost:  budovat národní identitu,  svébytnost češství na jazyku (péče o jazyk a rozvíjení vlastní kultury). Ne na pistolkách. Ne na isolaci a provinčnosti, ale na tom, že se budeme ptát, co sami můžeme nabídnout (že můžeme sami něco nabídnout, to on sám dokázal, když jeho myšlenkám se zájmem naslouchali po celém světě). Jako národ máme  odpovědnost spolu s ostatními, nemůžeme si jenom vychytrale brát výhody a před spoluodpovědností infantilně a sobecky uhýbat, nebo dokonce na širším celku EU vychytrale parazitovat a zároveň ji rozkládat zevnitř.  Havel proslavil naši zemi po světě (podobně jako Masaryk) svou tvorbou a svými myšlenkami (jazykem).  Starosta New Yorku nedávno prohlásil 28.9. za den Václava Havla za celosvětový přínos v zápase  o lidská práva a svobodu…..

         A napadly by vás další důvody, proč Havel chybí.  Jenže, jak říkají jeho přátelé, to je přesně to, co by on nechtěl. Jednak měl svoje stíny, jako každý jiný. Sám  dobře věděl, že každý v člověk má v sobě  dobro i zlo. Proto mohl zůstat pokorným a nikdy by nedělal to, co je dnes běžná metoda politiků, kteří chtějí být za každou cenu zvoleni: svoje problémy, svoje stíny, vlastní strachy externalizovat, promítat tu jednou do sluníčkářů, tu do imigrantů, tu do Merkelové.   Havel nikdy neoslovoval to nízké v lidech,  nebrnkal na nízké pudy,  šlo mu o to naopak člověka  povznést.

         Václav Havel by tedy  nebyl rád za tu otázku, proč a v čem nám chybí. On by byl nejraději, kdyby nám nechyběl a my se uměli postavit na vlastní nohy Poradit si v době, kdy je mnoho otázek a neklidu a nešilhat po někom, kdo to za nás vyřeší.  A tady bych chtěl zmínit  poslední věc,  za kterou byl Havel rovněž kritizován. Totiž téma občanské společnosti. Havlovi se vytýká, že vlastně nerozuměl klasické politice s politickými stranami a že to snad ani nechtěl. Že měl jen slabost pro nějaká hnutí. Domnívám se, že je to nepochopení. Havel pouze akcentoval to, co je důležité a co je opravdu základním kamenem každé zdravé společnosti (a co se komunistický režim snažil dlouhá léta vymýtit).  Tím jsou stateční lidé, angažovaný občan, který je aktivní a odpovědný. Zajímá se, není lhostejný, jeho svět nekončí za dveřmi vlastního bytu. Nebojí se, nechce být pouze jako ovce, která vyhlíží, kdo jí co naslibuje a za ni údajně vyřeší. Demokracie je náročná. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni. U jednotlivců to začíná (není pravda, co se říká, že pád komunismu způsobila lhostejná, mlčící většina v normalizaci).  Kdo se zlu nepostaví, ve skutečnosti s ním spolupracuje. A dnes, v době, která také v něčem připomíná normalizaci, to platí stejně.  A je dobré,  když  jednotlivci zjišťují, že nejsou sami, že se můžou sdružovat, naslouchat, dělat dobré věci, hledat naději a především nezahořknout a nerezignovat. A tak bych chtěl zakončit citátem V. Havla. Je to citát, který mám snad nejraději:„ Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Jestli si dnes připomínáme, že jsou věci, které mají smysl (připomněli jsme si naslouchání, přesah, slovo a občanskou společnost),  pak  zde  snad  nejsme   zbytečně.

Napsal nám – bratr Jan

admin: Ahoj Petře. Je tu nové volební období a Ty už rezignuješ dříve, než se začalo? Není to trochu divné? Víš, že opakovaný vtip už není potom vtipem!?

PJ: Ke své rezignaci jsem došel po zralé úvaze. A věř mi, že se mi moc vtipkovat nechce, protože se mé rozhodnutí povrchním pohledem může zdát divné. Vedl mě k němu především těsný volební výsledek v našem sdružení nezávislých kandidátů NC. Svým rozhodnutím chci upřednostnit Martina Málka, který se v letošních komunálních volbách umístil těsně za mnou. Před čtyřmi roky byl právě on iniciátorem vytvoření sdružení. Celou tu dobu plnil funkci důležitého článku našeho řetězu. Jednoduše řečeno, bez něho by toto sdružení nikdy nevzniklo a nebylo by životaschopné. Proto jsem se rozhodl podat rezignaci na mandát zastupitele v naší obci. Svojí rezignací chci umožnit Martinu Málkovi postoupení na místo zastupitele. Jsem si jist, že bude platným členem zastupitelstva. Určitě však chci i nadále s ostatními spolupracovat a diskutovat o problémech, úkolech a možnostech jejich řešení.

admin: Co se týká nového zastupitelstva, máš nějaké přání?

PJ: Ano, mám. Přál bych všem zastupitelům, aby jejich rozhodování i hlasování byla smysluplná ve prospěch obce. Aby dokázali odhlédnout od svých osobních zájmů, nevraživosti a ambicí. Aby se vítězné sdružení nebálo dát kontrolu opozici. Protože jedině takovou kontrolou může získat potvrzení své pravdivosti. Pokud se takové kontrole budou bránit, pak sami nad sebou vysloví otazník vědomi si své slabosti. Ale já doufám, že zvítězí zdravý rozum a ne ješitnost. Svoji jistotu a sílu mohou dát najevo právě tím, že se nebudou bát takové kontroly, protože je vše tak, jak má být. Nebo ne?

admin: Děkuji Ti za odpovědi

„Zapomenuté“. Tak by se mohla jmenovat naše malá vesnička vysoko v horách. Pár kamenných domků, ke každému malé pole, dokola pastviny, na nich bílé ovečky, a jinak už jen hluboké lesy.

Ještě hospoda. Malý kostelík, do kterého v neděli přijíždí farář z údolí jedinou úzkou cestou, která k nám vede.

To je naše vesnička. Dlouho se tu nic zvláštního nestalo.

Ale – před pár dny… zmizel kronikář.

Náš kronikář… Nikdo neví, kolik mu bylo let, byl nejstarší ve vsi. A co kdo pamatuje, vždycky psal kroniku. Pečlivě do ní zapisoval všechno, co se ve vesnici stalo. Narození, svatby, křty, pohřby, výsledky voleb, kdo byl starostou… A spoustu dalšího. Byl se svou kronikou trochu i „advokátní kanceláří“. Zapisoval do ní dluhy, které jedni u druhých udělali a jestli je už splatili.

Do předvčerejška jsme ho vídali denně, sedával v hospodě u kamen, mlčel, poslouchal, co se říká, a psal si a psal. Kdo ví, co všechno do kroniky napsal!

Náš kronikář… A teď už ho dva dny nikdo neviděl. Prostě zmizel. Nestalo se mu něco?

Jestli neměl nepřátele? To mohl mít!

Třeba přímo našeho starostu. Říká se, že ten za fašistů udal několik partyzánů, za komunistů vystěhovával oba větší rolníky. To všechno v kronice určitě bylo. Teď se o starostovi říká, že zpronevěřil vesnické peníze. To v kronice bylo asi taky. Starosta, ten měl důvod kronikáře nenávidět. Však několikrát po kronikáři kroniku chtěl, že ji uschová na radnici, ale ten mu ji nevydal. Kdosi v hospodě řekl, že včera ve vesnici potkal muže s modrýma chladnýma očima, že si starosta možná najal nájemného vraha.

Ale kronikář mohl mít nepřátel víc. Jak řekl hospodský: popřít se dá všechno, problém je, když je to zaznamenané.

Však kronikář také sedával za kamny víc a víc sám a lidé před ním víc a víc mlčeli. Už s ním mluvil jen vesnický blázen Josef. Ten neměl žádné dluhy. A nikdo nemohl vzít vážně, co říká.

Kdosi včera v hospodě řekl, že si kronikář možná něco udělal, že mu připadal už měsíce nějaký divný.

Dnes někteří chtěli jít kroniku hledat, že by se měla spálit.

Všiml jsem si, že Josef se významně šklebí. Přisedl jsem k němu: „Ty víš o kronikářovi víc, viď?“ „Jo. Vím teda“. A když jsem s napětím čekal, co řekne dál, dodal: „Pojď za mnou“.

Vyšli jsme do noci. (Pamatuji si, s jakým chladem se po nás všichni ohlédli, obešla mě hrůza).

Josef mě vedl ke kostelíku. Otevřel dveře (léta se nezamykaly, ztratil se klíč), ty zaskřípěly (neotvíraly se často, jenom v neděli). „Chodím sem někdy v noci hrát na harmonium, už umím jednu písničku!“ řekl pyšně.

Na stole vepředu hořela svíčka, pod jednoduchým obrazem beránka u velké knihy seděl kronikář. Ta kniha – to nebyla jeho kronika.

Všiml jsem si – usmívá se! Všechen strach ze mě spadl a přisedl jsem si.

Nadšeně mi ukazoval: „Našel jsem to!“ A četl:

„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel“ (Iz 53,3nn)

Po chvíli ticha začal mluvit, rychle, jako když se protrhne hráz přehrady: „Víš, psát kroniku, to bylo pro mě čím dál těžší břemeno. Ale já si nemohl pomoci, nemohl jsem přestat. Měl jsem pocit, že to musím dělat, pro vesnici. Měl jsem strach, že když přestanu psát, že kdokoli bude moci kdykoli komukoli cokoli popřít, že bude možné na všechno klidně zapomenout. Že nikdo nebude s nikým už nic mít, protože všichni všechno zapomenou.“

Chvíli mlčel. „Nejtěžší bylo, že mi už roky připadaly jako nejdůležitější dluhy. Dluhy jsou hrozné, to jo, ale zdálo se mi, že nakonec jen kvůli dluhům budeme muset jeden na druhého myslet. Tenhle mi dluží… tomuhle já dlužím. Tenhle mi ublížil… tenhle mě zradil, zranil… ať to vrátí, to si zaplatí. Měl jsem naději, že aspoň kvůli dluhům na sebe nebudeme moci zapomenout.

Já vím, hněv, výčitky nebo strach… to není nic moc, ale připadalo mi to lepší než nic – lepší než nemít spolu nic. Připadlo mi, že je lepší na sebe navzájem myslet ve zlém, než na sebe nemyslet vůbec“.

Pak ukázal na knihu: „Byly to však naše nemoci, jež nesl… Nerozumím tomu, ale připadá mi, že kvůli Němu na Boha i na sebe navzájem musíme myslet – se stejnou neodbytnou nutností – jako když máme hrozný dluh. Ale přitom ne s tou tíží, ale s takovou lehkostí – jako když proti sobě nic nemáme“.

Na závěr loňského roku 2013 se schvalovaly příspěvky na činnost pro rok 2013. Naši žádost projednávalo zastupitelstvo 19.12.2013. Oproti předchozím letům došlo k posunu pohledu většiny zastupitelů na aktivity našeho občanského sdružení. Jejich usnesením, kdy většina přítomných zastupitelů hlasovala pro poskytnutí příspěvku, jsme obdrželi 3000Kč na činnost pro rok 2013.
Užití této částky muselo být dokladováno do konce roku a zbývalo nám tedy pouhých 12 dní. Byli bychom rádi, kdyby byly příspěvky z rozpočtu poskytovány už v průběhu prvního čtvrtletí příslušného roku, aby mohly být vždy a každým užity pro činnost v roce do kterého přísluší.
Považujeme za nesprávné dokladování užití příspěvku doklady staršího data než je termín jeho poskytnutí. Takové dokladování ztrácí smysl, protože tato činnost už proběhla a uskutečnila by se i bez této podpory. Proto jsme prezentovali užití této částky úřadu městyse dodavatelskou fakturou za komponenty na uspořádání silvestrovského ohňostroje v Libické Lhotce. Po jeho zapálení bylo vystřeleno 722 ran a celková cena ohňostroje byla 6994,-. Věříme, že se návštěvníkům líbil a děkujeme za poskytnuté dobrovolné příspěvky na místě.
Děkujeme také těm zastupitelům, kteří hlasovali pro finanční podporu našeho sdružení. Věříme, že naši činnost podpoří i v roce 2014.