Občanské sdružení Nová cesta Libice se rozhodlo nepodpořit zveřejněním „anketu ZM“ na svých webových stránkách. Zároveň, a to hlavně, jsme nechtěli ovlivňovat rozhodování ostatních. Svěřit rozhodování do rukou občanů o nákupu majetku vysoké pořizovací ceny a následně dalších v budoucnu nemalých provozních nákladů (energie, údržba), je určitě správné. Anketa má být průzkum názorů dotazem. Ankety typu Český slavík, Sportovec roku se dotazují na názor účastníků ankety, protože vybírají z možných variant. Takže v našem případu by měl být dotaz koupit, nebo nekoupit za danou cenu. Určitě by mohla být dále rozvedena o důvod Vašeho rozhodnutí proč koupit, nebo nekoupit. Ale na takovouto otázku by se stejně špatně odpovídalo, protože informace „cena k jednání“ určitě značně ovlivní rozhodnutí o nákupu, ale neměla by být jediným kriteriem. Co další náklady? Zastupitelstvo již v tuto chvíli ví, že je prodávající ochoten nabídnout objekt za cenu nižší, ale konkrétnější nabídku si nechává asi jako triumf své činnosti, jak skvěle dokázalo vyjednávat. Také neobsahuje žádné další informace o případných alespoň současných provozních nákladech. Celé zařízení je v současné době bez dalších stavebních úprav připraveno pouze pro hostinskou činnost s možností občasného využití sálu a jakýkoli nápad na využití by znamenal stavební úpravy a s nimi spojené další nemalé náklady. Na jejich krytí se v rozpočtu bude velmi těžko hledat prostor. Určitě by nebylo správné nechtít se podílet nějakým způsobem na provozu a požadovat na majiteli propůjčování tak jak se tomu mnohokrát dělo doposud, a oni ,myslíme vždy, vyšli ochotně vstříc.
V této „ANKETĚ“ žádá ZM o námět na možné využití, ale nedává vůbec žádné informace na základě kterých by bylo možno uvažovat. Ne všichni totiž znají situační podmínky uvnitř kulturního domu mimo sálu a restaurace. Pokud zastupitelstvu není jasný účel , ke kterému by měl objekt sloužit, jak má mít představu běžný občan, který nemá ani zlomek informací co oni. Takto by se celá alibistická akce dala pojmenovat: „Co s tím budeme dělat, až to koupíme?“. A to bez položení otázky, kde vezmeme na provoz neziskové stavby? Pokud se toto nepovedlo Krumlovým, kteří jsou podle nás v tomto směru velice schopní, tak prostě nikoho jiného nenajdeme.
Tímto článkem v žádném případě nechceme nikoho směrovat k rozhodování ani jedním směrem, protože by výsledek mohl být ovlivněn a to nechceme. Pouze se chceme zamyslet nad tím, zda budeme schopni utáhnout provoz a na úkor čeho? Máme na to?

Na posledním jednání Zastupitelstva městyse v Libici nad Doubravou nás v diskuzi pan starosta překvapil zcela novými informacemi, jež se týkají opravy zámku. Firma ARCHATT, která zámek vlastní, bude chtít v letošním roce opět čerpat dotace. Dalo by se říci, že obec svou spoluúčastí již tradičně pomáhá na tyto dotace dosáhnout. Zdá se, že jsme jako obec tak trochu v pasti. A to proto, že je zámek v obci dominantní stavbou, kterou by bylo vhodné zachovat a opravit. Pan starosta sdělil, jak je projekčně a tématicky připravena obnova zámku. V přízemí mají být prohlídkové místnosti, ve kterých bude stálá výstavní expozice o pivovarnictví a cukrovarnictví. Dále uvedl, že ve druhém patře budou také prohlídkové místnosti jako v přízemí, jen s tím rozdílem, že ke každé místnosti bude vybudováno sociální zařízení (asi proto, kdyby to někdo nestihl na chodbu a chtěl se i vykoupat). Nevíme, možná nejsme lidmi tak širokého záběru, ale pro takovouto expozici byste asi těžko hledali zájemce o shlédnutí více než jednou (není to zde tradicí). Kolikátý už je to podnikatelský záměr? Na základě těchto skutečností se záměr jeví jako samoúčelný – pouze pro čerpání dotací. Zároveň nám pan starosta jedním dechem řekl, že se vše bude odvíjet od výše dotace, kterou my, jako obec, pomůžeme firmě ARCHATT svojí účastí získat. Znamená to, že firma ARCHATT buď nemá dostatek svých finančních prostředků, nebo je nechce příliš investovat a spoléhá se na stát. Copak se takto rozbíhají projekty kterým věříme? Myslíme si, že dotace směřující do zámku, jsou určeny především k tomu, aby se „nastartoval“ běh tohoto nefunkčního objektu tak, aby vlivem tématické části projektu mohl v budoucnu fungovat ekonomicky nezávisle. Zatím se nám jeví tento projekt nefunkční a připadne nám, že je to pouze prostředek k čerpání dotací. A tak se ptáme: Jaké máme možnosti jako obec toto ovlivnit? Jak tomuto zámku pomoci k jeho záchraně? A musíme se na tom takto podílet, když zjevně nevíme, jakým směrem se bude osud zámku ubírat po ukončení dotačního titulu? Jste vy ostatní opravdu přesvědčeni o smysluplnosti a životaschopnosti tohoto projektu? My otevřeně říkáme, že nesouhlasíme s podporou nejasných projektů.

Ale daleko více posluchače podrobného projevu pana starosty mohla zaskočit informace, že by firma ARCHATT ráda získala dílny, které dnes vlastní městys, protože byly historicky majetkem, který patřil k zámku a byl součástí zámeckého komplexu. Velmi nás překvapilo, jak dalece a podrobně je již projekt propracován. Máme z toho pocit, že projekt je připravován již delší dobu. Zastupitelům pak je předložen „hotový návrh“ pro jejich přitakání. Nejednalo by se však o prodej, ale o směnu, kdy firma ARCHATT vybuduje do deseti let dílnu o rozměrech 15 x 12,9 metrů, která by měla navazovat na současné garáže městyse v areálu bývalého JZD. Pan starosta přítomné seznámil s hrubým odhadem ceny za vybudování nových dílen. Uvedl částku 1,8 milionu Kč. Několikrát zdůraznil, že bude požadovat adekvátní náhradu. A najednou mají zastupitelé před sebou
smlouvu o směně, kde náklady na vybudování budou a citujeme:

„Maximální pořizovací náklady na vybudování objektu budou ve výši min. Kč 900 000.– a max. ve výši Kč 1 000 000,– (cena obvyklá) bez DPH (vztaženo k době uzavření této smlouvy, tj. k cenám roku 2011).“
Přestože věta s maximální na začátku nedává smysl, vzhledem k provedené kalkulaci je to jasně málo. Ale je to pouze návrh, který doufáme nebude odsouhlasen. Obec se nepotřebuje těchto budov zbavovat a pro majitele zámku mají z důvodu pozice a komplexní zpevněné plochy mnohem větší hodnotu. Tento návrh se pro obec jeví jako velmi nevýhodný. Obec by se měla v tomto případě chovat tržně a majitelé zámku by měli napřed přesvědčit, především rychlostí postupu prací na opravách, že jakýkoliv záměr se zámkem je skutečný. O budovy dílen žádat až v době, kdy je budou opravdu potřebovat. Ale proč směna? Proč ne běžný prodej? Novou stavbu, pokud bude tato stavba potřeba, řešit běžným výběrovým řízením. Možná, že by si i některý ze spolků v obci rád formou brigády na stavbě něco přivydělal. Jako odměnu za koordinaci při vybudování nových dílen by pak mohl někdo dostat dar v podobě třináctého platu, protože udělal něco navíc. A kdyby se zdálo, že na ni nebude dostatek financí, tak se může najít řešení, třeba jak „odrbat“ některý spolek o část jeho historicky dlouhodobých příjmů. Nebo už odměnu někdo dostal za jiný postup?

V pátek 23. prosince se národ rozloučil s Václavem Havlem. Poslední dny zaplnili  novináři  tisk, rozhlas i televizi, zprávami o  úmrtí našeho 1. českého prezidenta. Pokud jste měli čas se těmito zprávami probírat, také Vás jistě překvapily některé reakce tzv.  „obyčejných lidí“ /tak se ve své anonymitě podepisují/, kteří ve svých příspěvcích byli až neurvale necitliví k zemřelému člověku. /viz. Prohlášení mladých komunistů/.  Nejde o to, stavět se na jednu či druhou stranu. Protože to  byl člověk z masa a kostí, jako my všichni. Majíce  dobré i špatné vlastnosti.   Ale ve společnosti jsou vytvářeny různé teorie o konci totalitního režimu, že to bylo domluvené, že by stejně padl. Tato teorie by byla možná pravdivá, kdyby…  ale jsou příklady, které ukazují, že se šlo i jinou, ne zrovna  demokratickou cestou../KLDR, Čína…./ Ale jsme si, při těchto teoriích,  jisti, že tehdejší vládnoucí garnitura nechtěla jít podobnou cestou, jako již zmiňované země? Že se jim to nevymklo z rukou právě za přispění lidí, kteří se nepodvolovali tehdejšímu režimu? A mezi ně patřil i Václav Havel.  Uvažování o tom, že by to dopadlo stejně  jak to dopadlo, že jsme byli jen loutkami  v tomto dění, je velmi, aniž si to uvědomujeme,   nebezpečné. Protože pokud takto přemýšlíme, podlamujeme tím víru lidí, že mohou svým  celoživotním postojem, směřujícím k pravdě či dobru, něco změnit, a necháváme potom  prostor,  v našem  občanském životě,  lidem, kteří toto takto vidí, ale přitom jsou  a nechávají se Vámi volit do řídících a rozhodujících funkcí. /protože je to pro ně velmi  ekonomicky výhodné…/ Tímto se Vám  říká, že Váš životní postoj, orientace ke  kladným  hodnotám, které nás spojují, je zbytečný-nepravdivý, a že je potřeba se rozhodovat podle výhodnosti. Že Vaše svědomí nic neznamená, protože tak jednají všichni, že je potřeba se přizpůsobit. Nebo svou lhostejností   potom chabě maskujeme to, že jsme svým neaktivním přístupem umožnili těmto lidem zanést do obecního ovzduší něco lehce ztuchlého a nechceme nést odpovědnost? Nechceme a  ani nemůžeme rozebírat život Václava Havla, ale chtěli  bychom zmínit, co bylo  pro něj charakteristické a co  většině dnešních politiků,  na všech úrovních, chybí. Chybí jim  obecně slušnost, a pochybování o sobě , z čehož vyrůstá pak sebereflexe, která je nutná a zdravá pro fungování  celé  společnosti.  Chtějme to po nich.

Dokonale zachycující odkaz V. Havla v části projevu prezidenta republiky při smuteční mši:

S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází, ale zároveň mnohé naopak – i díky důslednosti jeho celoživotních postojů –neodchází. Pokusím se proto připomenout to, co neodchází, resp. co by s Václavem Havlem odejít nemělo.

Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a že za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky.

Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální i duchovní prosperitu země.

Neodchází myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít.

Neodchází myšlenka, že svoboda je univerzální princip a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši.

Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.

Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy.

Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.

Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.

Zatím, co  všichni společně budeme  25.12. slavit První svátek vánoční , tak jste si někteří z Vás možná všimli, že na tento datum, připadá 110.výročí narození Milady Horákové, která byla 27.6.1950 komunisty popravena. Nebylo to světlé období naší společnosti. Proč o tom píšeme?  Myslíte si, že  se nehodí  psát o tomto  životním příběhu v předvánočním čase? Myslíme si, že v tomto čase, kdy se opět mluví o krizi, je potřebné připomínat i takováto období, kdy z krize společnosti, lacinými triky a sliby, návody jednoduchých řešení, nevzešlo nic dobrého. V novodobých dějinách to byly totalitní režimy. Nebo jsme už na to zapomněli? Tento příběh  nás neustále rve na „kusy“. Je  to věčný boj mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi statečností a zbabělostí. Je velmi jednoduché dívat se na cizí životní příběh z povzdálí. V této optice je nám vše jasné, ale pokud jste sami součástí tohoto dění, tak už to není tak jednoznačné . Víme, že tento příběh, tato událost, je hodně krajní. Ale nepotkává nás to denně? Nepřekrucujeme fakta tak,  abychom sebe ospravedlňovali? Hledáme východiska i za cenu polopravd?  Nesnažíme se  zmanipulovaným veřejným míněním dosáhnout ospravedlnění svých činů? Nepřimhuřujeme někdy i obě oči za cenu osobního profitu a vlivu? Jak daleko se dá zajít,  co myslíte? Jistě jste před několika lety zaznamenali soudní proces s prokurátorkou JUDr. Brožovou-Polednovou, která se právě podílela na odsouzení Milady Horákové. Byla odsouzena a byla omilostněna prezidentem republiky. Ale jakékoliv vstřícné gesto se míjí účinkem, pokud není vyřčena lítost nad tím , co jsme ve jménu „blaha“ dělali, čeho jsme se ve „jménu dobra-pravdy“ dopouštěli. Při  propouštění paní   prokurátorka mluvila a působila jako osoba poškozená, bez pokory, bez omluvy, neschopna vidět svůj  osobní „vklad v tomto procesu“. Jde o osobní nestatečnost,  nepokoru před  právy a životy druhých. Kde vlastní zbabělostí necháváme za sebe  mluvit a činit druhé a vymlouváme se na to.  Na tom byl tento proces postaven.  Teď se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, proč toto vše zmiňujeme. Pokud  nedokáži popsat vlastní selhání,  pak podávaná ruka je jen falešným gestem. Nemohu chtít smíření, když sám po smíření  ani netoužím.  A nemohu chtít ani odpuštění, pokud nedokáži sám odpustit…  Jak  z toho ven?Co by bylo největším činem, co myslíte…?  Asi je to  přiznání  /s nutnou  lítostí/ a  na druhé straně  odpuštění, které vše zahlazuje… O tom je ale přece příběh těchto dvou souvisejících svátků,Vánoc a Velikonoc, které jsou v tomto pořadí před námi…

Úřední zápis, nebo pohádky???

Zápis ze zasedání Zastupitelstva městyse, je jediným úředním dokumentem o průběhu zasedání. Jeho pořizování je stanoveno zákonem, i když nejsou stanovena podrobná obsahová pravidla pro jeho vytváření. Zápis má být obrazem průběhu a výsledku projednávání jednotlivých bodů ( zákon č.128/2000 Sb. §95 ) a třebaže to není v zákoně zapsáno, předpokládáme, že pravdivým. V současné době se mezi zastupiteli zájemce o ověřování jen těžko hledá a pokud zápis ověří, tak naprosto bez problémů s rozdíly (možná ne příliš podstatnými) oproti skutečnosti. Zřejmě ho nepovažují za nic důležitého, možná je to pro ně byrokratický nutný úkon. Často se stává, že zápis obsahuje podrobný popis jednoho názoru a velice strohý, ale pro někoho možná vhodný popis druhého názoru. Nyní si přibližme situaci při navrhování ověřovatelů zápisu. Pánové Rutsch a Mrva již v minulosti několikrát funkci ověřovatele odmítli. Důvod prý pro to mají, ale veřejně ho neoznámili. Pánové Záruba a Jun přestali mít o ověřování také zájem, protože starosta ve jménu asi všech ostatních zastupitelů odmítl vyhovět podmínkám pro ověřování, které pan Jun požadoval. Ověřovatelkou zápisu ze zasedání zastupitelstva městyse z 18.11.2011 je dobrovolně a bez výhrad paní Květa Bačkovská – tak znělo usnesení (  správně Květoslava ), no drobnost. Příště se možná dočkáme, že v návrhové komisy bude Vašík a zapisovatel Pepča.  Druhou ověřovatelkou paní Andrea Pleskačová, která přijala se slovy „No, tak jo“.

Právo VETA!!!

Vraťme se k nepřekonatelným požadavkům pana Juna. Požadoval zaslání návrhu zápisu do 7 dnů po konání zastupitelstva na jeho e-mail, aby ho byl schopen na úřadě během krátké chvíle ověřit v zákonem stanovené lhůtě deseti dnů. Tento jeho požadavek starosta asi právem VETA odmítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že je potřeba aby si se zapisovatelem sedli a zápis si vyjasnili na místě. To ale neodmítl. Pouze si chtěl zápis v klidu projít a následně se na případných opravách se zapisovatelem dohodnout. Asi je potřeba zápisy bez zbytečného čtení či oprav ověřit. Jak může být někdo schopen na místě ověřit zápis, který obsahuje čísla smluv, pozemků, rozlohy, částky atd.? Na některém z předcházejících zastupitelstev jsme se dozvěděli, že tvorba zápisu trvá v případě delšího jednání cca 25 hodin. Může být někdo schopen s čistým svědomím ověřit zápis za hodinu? Nebo snad na úřadě tráví některý z nich delší dobu?

Má to logiku???

Jaký je postup vytváření zápisu? Zapisovatel, který se na začátku zasedání volí, ale nemůže jím být nikdo jiný, než místostarosta, protože podle slov pana starosty tomu tak vždy bylo a není potřeba to měnit, provede zápis. Ten podepíše v případě Libice nad Doubravou starosta a místostarosta. Dále svým podpisem ověří správnost zápisu dva zastupitelé, kteří byly při zasedání zvoleni. Protože ověřovatelé podepisovali pouze poslední list zápisu, který byl snadno oddělitelným od celého zápisu, byl na zastupitelstvu dohodnut způsob řekněme pečetění celého dokumentu. Každý ze zastupitelů může na příštím zasedání vznést námitku proti zápisu (zákon č. 128/200 Sb. §95), ale protože je zapečetěný a podepsaný (odsouhlasený), není možno do něho provádět opravy. Oprava by měla proběhnout formou usnesení ( Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy MV č. 25/2008 ). U nás se zápis opraví dalším zápisem se zněním, že zastupitel vznesl námitku, ale z ničeho nevyplívá, zda je správně původní zápis, nebo jeho námitka. Takže naprosto zbytečné snažení. V tuto chvíli může mít pouze dobrý pocit z toho, že se snažil o nápravu, ale špatný pocit z toho, že se v tu chvíli cítí jako „prudič“. Vždyť chtěl ale pouze to, aby všichni dělali správně to, k čemu se dobrovolně zavázali při skládání slibu zastupitele. A to byl případ pana Juna na tomto zasedání.

Nikdo není neomylný!!!

Chybu může udělat každý a určitě jsme ji každý z nás někdy udělali. Jsme dospělí lidé a nikdo se nám za ni smát nebude. Pouze by bylo vhodné chybu uznat, přiznat se k ní a zajistit vhodnou nápravu. A to je celé. Život jde dál. Z chyb se přece každý člověk učí. Je však důležité si z chyb svých, ale i ostatních vzít nějaké ponaučení a posunout se zase o kousek dál.

Kronikář byl v minulosti /před r.1948/ považován za pamětníka obce. Byl osobou považující určité důvěry a úcty, tak trochu „písmák“, který nevnímal obec pouze jako prostor svého vlivu, ale jako společný domov, který popisuje. Po roce 1948 se stává funkce kronikáře funkcí i politickou. A to je to, v čem se dnes v naší obci pokračuje a proti čemu vystupujeme. Důvěru dostává ne nejvhodnější možný kandidát, ale kandidát „názorově spřízněný“. Rada městyse vybrala, jak vybrala. Tento její výběr nemá obsah. Na otázku, co vedlo vítěze, pana Josefa E., k tomu, aby se přihlásil do tohoto výběrového řízení, odpověděl, že je to jeho soukromá věc…..

Na konci článku pana starosty, v Cestě Vrchovinou, nás zaujalo přísloví: „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem“../ tolik říká lidové přísloví/ Pan starosta píše zavděčit. Chceme upozornit, že zachovat a zavděčit je trochu odlišné . Zachovat vnímáme ve smyslu udržení určitých hodnot v mezilidských vztazích. /např. zachovat důvěru – to je asi správně, zavděčit důvěru…. cítíte určitý nesoulad.?/. Zavděčit je chtít vděk po lidech. Ale kvůli tomu přece nejsme starostou, radními či zastupiteli. Jde přece „pouze“ o směřování obce, ne o hru „Na největšího“. Vy ji neznáte? /J. Werich, Fimfárum, Jak obři na Šumavě vyhynuli…../není to dlouhé-doporučujeme/. Tyto funkce mají propůjčeny pouze proto, že požívají určité důvěry. Ale zpátky k přísloví. Je nutné se zachovávat, či zavděčovat se lidem všem? Nestačilo by jednat spolu vzájemně pravdivě, spravedlivě a k tomu ještě s pochopením? Nestačilo by se postavit na stranu dobra a pravdy a lásky a../ přidejte si tam co chcete, co tmelí lidské společenství/…. Potom pak tato „lidová moudrost“ „Není na světě…“ už je „moudrem“ nadbytečným a prázdným, vypovídajícím o nás, o naší neschopnosti se vzájemně poslouchat a děj v obci vnímat v širším kontextu……

Články k tomuto tématu, které byly uveřejněny v Cestě Vrchovinou – ZDE